Obec Gogolin

Poloha: v jihovýchodní části krapkowického okresu, 15 kilometrů jižně od Opole, 175 metrů n. m., u sjezdu z dálnice A-4 a u vojvodské silnice č. 409 ve směru Strzelce Opolskie – Prudnik. Přes Gogolin vede také železniční magistrála Kraków – Wrocław – Szczecin. V brzké budoucnosti bude zahájen provoz na letišti ve Slezském Kameni.
Hraničí s následujícími obcemi: Krapkowice, Tarnów Opolski, Strzelce Opolskie a Zdzieszowice.
Správní uspořádání – město Gogolin (s přičleněnými vesnicemi Strzebniów a Karłubiec) a 9 podléhajícími osadami: Chorula, Dąbrówka, Górażdże, Kamień Śląski, Kamionek, Malnia, Obrowiec, Odrowąż a Zakrzów.
Rozloha: 101 km2
Počet obyvatel: 12 653 obyvatel, z čehož 6 494 žije v Gogolině. Průměrná hustota zalidnění činí 125 osob na km2.

Doporučujeme k prohlídce

   «•»  Zakrzów (čti Zakřov)
Cesta z Jasioné nás zavede k nedalekému Zakrzowu, který se sousedící Dąbrówkou náleží k farnosti Jasiona (obec Zdzieszowice), avšak administrativně patří k obci Gogolin. První zmínky o vesnici se vyskytují v roce 1398 v podobě Zackraw (místo za keřem).
Po dlouhou dobu se jednalo o rytířské sídlo. Na křižovatce ve vesnici zahneme doleva a vydáme se do okolí místního rybníka, kde se nacházejí ruiny zámku z poloviny 18. století. Do roku 1945 patřily polnosti statku spolu s vápenkami rodu Madelungů, jejichž hrobka se nachází v lese za vesnicí. Krátkou zastávku si zaslouží i kaple sv. Jacka z 19. století.

   «•»  Dąbrówka (Doubravka)
Okresní silnicí se vydáme k nejmenší osadě obce Gogolin – do nedaleké Doubravky. Můžeme zde dojet také po silnici ze směru od Strzelec Opolských nebo Gogolinu. Pravděpodobně to kdysi bylo nepříliš velké území porostlé duby, proto se název vesnice odvozuje od slova doubravka neboli od malé doubravy, dubového křoví. Poprvé její existenci zaznamenala listina z roku 1361 a uvádí ji jako Dambrowcam.
Zajímavě se jeví skutečnost, že dlouhá léta náležela tato vesnice k farnosti Wysoka pod horou Svaté Anny. Patronem obce byl vždy sv. Jan Nepomucký. Na jeho počest vznikla v třicátých letech 20. století malá kaple, kterou míjíme při cestě do Jasioné. Sochu tohoto českého světce můžeme zahlédnout ještě jednou po pravé straně před křižovatkou s vojvodskou silnící ve směru Strzelce Opolskie – Prudnik v kapli s otevřenou arkádou stojící na soukromém pozemku.
Na rozcestí zahneme vlevo ve směru Gogolin. Napravo před autobusovou zastávkou nás vítá čtyřboká sloupová kaple švédského typu z doby třicetileté války se čtyřmi obrazy svatých, například sv. Anny (v tomto kraji nazývané s přívlastkem „Samotrzecia“ jako stojící za Marii s Ježíšem v náručí, tj. třetí – pozn. překladatele). Hned za zastávkou zahneme vpravo a vydáme se polní cestou ve směru Kamionek. Přijedeme až k lesu a zde musíme náš dopravní prostředek odstavit, neboť další část cesty budeme absolvovat pěšky lesním průsekem. Po úzké a strmé stezce vystoupáme na nejvyšší bod obce Gogolin v podobě pětimetrové kamenné věže (Zakrzowská Špice). Leží ve výšce 256 m n. m. a představuje dokonalou vyhlídku na celé okolí. Při dobrých atmosférických podmínkách lze zahlédnout Zlatohorskou vrchovinu a Jeseníky.
Jak uvádí jedna z legend, kamenná věž je pozůstatkem po hradu, jehož majitel, bohatý, ale velmi lakomý a chtivý vládce, vedl prostopášný život. Jednoho dne se na hradě konaly hody, všude se rozléhaly zpěv a hudba. Právě tehdy zde procházel žebravý tulák, možná poutník, který se ubíral na místo narození sv. Jacka ve Velkém Kameni. Znavený žárem slunce zabušil na hradní bránu a prosil o krajíc chleba a úkryt před blížící se bouří. Nejenže nic nedostal, ale ještě na něj poštvali psy. Roztrpčený žebrák proklel hradního pána a celý jeho majetek a spravedlnosti bylo ihned učiněno zadost. Téhož dne ohnivý blesk udeřil přímo do hradu a ten se propadl pod zem. V okolí zbyly jen rozházené kameny a špice věže. Nezachránil se nikdo.
Po jisté době se v okolí začaly objevovat tajemné přízraky – bílá paní a černý pes, který v mordě držel dva hořící klíče od hradu. Některé verze legendy uvádějí, že se jednalo o černou paní. Místní lidé se tomuto místu zdaleka vyhýbali. Vždy po nějaké době se pes zjevoval v lese myslivci Jarošovi. Když jej chtěl Jaroš zabít, zbraň sice vystřelila, jenže nikdy psu neublížila. Bílou paní pak potkala v pravé poledne při sběru borůvek paní Juraszková ze Slezského Kamene. Zjev jí zahradil únikovou cestu a vyděšenou ženu poprosil o každodenní modlitbu v ruinách prokletého hradu. Bílá paní stařence přislíbila, že jí samozřejmě bohatě vynahradí námahu nočních výprav na Špici. Bohabojná žena velice horlivě plnila prosbu bílé paní. Přes vysoký věk každý den o půlnoci vystupovala na Zakrzowskou Špici a prosila Boha o odpuštění křivd spáchaných majitelem hradu na lidech. Tak se také stalo. Manželka nenasyty byla zbavena klatby. Za odměnu bílá paní stařence prozradila datum jejího skonu. Zbožná a poctivá stařenka přijala tuto zprávu s velikou pokorou. Přesně za rok se paní Juraszkové udělalo nevolno a lehla si do postele. V tu chvíli se jí ukázal černý pes. Jeho otevřená tlama svírala řinčící klíče a sršela ohněm. Pes promluvil lidským hlasem a chtěl, aby paní Juraszková osvobodila z klatby i jeho. Stařenka se tak vylekala, že ihned zemřela.
Ale co se stalo se zakletým psem? Prý se dále toulá po okolních lesích. Podle legendy až za dalších sto let může někoho požádat o vysvobození. Naposledy jej viděli vojáci, kteří během výjimečného stavu hlídali letiště ve Slezském Kameni. Jeden z nich prý zemřel na infarkt a několik dalších bylo v šoku převezeno do nemocnice. Špici dodnes opřádají různá tajemství. Jak uvádí legenda, ve sklepeních zapadlého hradu se nachází podzemní chodba končící u cesty z Gogolinu do Strzelec Opolských. Pravděpodobně jí využívali zbojníci ve službách majitele hradu k přepadání kupců na obchodní stezce. Lapkové pak s kořistí zmizeli v podzemní chodbě vedoucí až k hradu.

   «•»  Kamionek
Okouzleni tajemným a kouzelným místem na vrcholu Špice se vracíme k našemu dopravnímu prostředku a pokračujeme asi 2 kilometry rovně. Po chvíli vjíždíme do vísky Kamionek poprvé zmiňované jako Kamenekh v listině opolského knížete Jana Dobrého z roku 1571 s uvedenou povinností platit desátky koleji sv. Kříže v Opoli (dnešní katedrála). V roce 1845 byl zaznamenán název Mały Kamien nebo Kamionek. Usuzujeme, že pojmenování obce vzniklo jako opak názvu sousední, o mnoho větší vesnice Kamień Wielki (Velký Kámen). Do Kamionku lze dojet také po okresní silnici spojující Gogolin s Tarnowem Opolským. V takovém případě je nutno zahnout na křižovatce z hlavní silnice vpravo a jet přímo do vsi.
Pojedeme ulicí Zakrzowskou, na druhé křižovatce zahneme vpravo, pokračujeme po cestě dlážděné kočičími hlavami a vyjedeme ze zástavby. Po chvíli dorazíme k rozcestí. Tady zahneme vlevo a dojedeme k mramorovému kříži božích muk. Kdysi na tomto místě stál dřevěný kříž s malovanou postavou Ježíše. Když dřevěný kříž uhnil, rolníci z Kamionky se složili na nový, tentokrát mramorový kříž. Odtud se vydáme nalevo a dojdeme do vesnice. Zde se nachází rybník s legendární studní uprostřed a kousek odtud kaple Panny Marie Pomocné z roku 1937, která místním sloužila rovněž jako zvonice. Stála na místě staré barokní kaple ke cti Panny Marie. Zvláštností této kaple jsou obraz Panny Marie Piekarské, barokní lidová socha sv. Jana Nepomuckého, sádrová socha Srdce Pána Ježíše a v padesátých letech vzniklý dvoustranný přenosný oltář s obrazem sv. Jacka na pozadí hořícího Kyjeva a z druhé strany s obrazem Panny Marie Fatimské. V roce 2003 obyvatelé vesnice zcela změnili podobu kaple a výzdobu interiéru.
Nejstarší pamětihodností Kamionku však je studánka nacházející se na poloostrově uprostřed vesnického rybníka. Právě z ní vesničané čerpali stovky let pitnou vodu. Také studánka samozřejmě má svou legendu.
V době tatarských nájezdů ve 13. století obyvatelé Kamionku nechtěli, aby se zde nepřátelé zdrželi. Proto studnu přikryli velkým vápencovým kamenem a Tatarům řekli, že pro vodu chodí až ke vzdálené Odře. To nájezdníky rozzuřilo. Krutě se vesničanům pomstili, vypálili jejich příbytky a pobili je do jednoho. Když se do vesnice nastěhovali noví osadníci, o existenci staré studny nevěděli. Jednoho horkého letního dne pochybělo v místním rybníce vody. Lidé ji museli dovážet z Kamene a pro zvířata z Odry. Nešťastní osadníci se vydali s žádosti o radu k františkánům na horu Svaté Anny. Ti jim poradili, aby se vydali s prosbou o vodu k zázračné, milostmi proslavené studánce u poutního kostela Panny Marie v Újezdu. Téhož dne, když jedni šli na pouť, druzí vyváželi vyschlé bahno z rybníka. Přemluvili náhodně procházejícího kominíka, aby jim pomohl. Ten když udeřil krumpáčem do země, rozlehl se dutý zvuk. Všichni tam začali hrabat. Narazili na obrovský vápencový balvan. Když jej odsunuli, naskytl se jim pohled na vyzděnou studnu s životodárnou vodou. Zavládla převeliká radost. Od této doby se 2. července obyvatelé Kamionku vydávají na děkovnou pouť do Studzionki u Újezdu (Ujazdu).
Uprostřed vesnice se na Školní ulicí ve výklenku jednoho z domů nachází malá kaplička, kdysi se soškou Panny Marie, nyní s krucifixem. je možno si také prohlédnout budovu školy, přestavěné z Domova pokojného stáří Svaté Barbory. U zatáčky cesty vedoucí z Kamionku a Gogolina do Kamene (Kamień) se u lesa na dřevěném podstavci se stříškou nachází obraz sv. Josefa. Dříve stával u cesty vedoucí do Górażdże. Tam v roce 1945, když sovětská vojska osvobozovala Gogolin a okolní vesnice, Rusové zvláště krutým způsobem zavraždili občana Kamionku Josefa Mertase (vydloubli mu oči). Po válce, v souvislosti s těžbou v kamenolomech v Górażdże a těžbou lesa, byl svatý Josef přenesen místo, kde se nachází nyní.
V soukromé zahrádce na Polní ulici vypadá zajímavě nízký kamenný děkovný kříž z roku 1970.

   «•»  Kamień Śląski (Slezský Kámen)
Z Kamionku není do Kamienia Śląského daleko. Můžeme do něj dojet po lesní cestě vedoucí z lesa kaštanovou alejí podél zámecké zdi, anebo se vrátit na cestu Gogolin – Tarnów Opolski a zahnout vlevo. Do vesnice se také dostaneme vlakem z Opole nebo ze Strzelců Opolských. železniční stanice se však nachází až u Otmic (obec Izbicko), proto je třeba jít 3 km lesem, než dorazíme do Slezského Kamene.
Jedná se o nepochybně nejstarší sídlo ve správním obvodu obce Gogolin. Poprvé je připomíná Kronika polská Galla Anonima v souvislosti s pobytem knížete Boleslava Křivoústého v Kameni v roce 1104. Kámen v té době držel zámožný rod Odrowążů, kteří pocházeli z místního slezského rytířstva. Právě Odrowążové hostili knížete.
Místní název souvisí s reliéfem a porostem krajiny. Odvozuje se od kamene, tj. kamenitého místa, neboť zdejší základní surovinou je vápenec. První oficiální doklad o názvu obce pochází z roku 1335 ve tvaru Camen. Předpokládá se však, že osada existovala již dříve. Německé prameny z devatenáctého století udávají, že osada se jmenovala také Gross-Stein (Velký Kámen) a Kámen. Potvrzují to nejstarší němečtí obyvatelé, kteří do dnešního dne nazývají svou ves Kamion, do Kamiona. Po 2. světové válce bylo k názvu Kamień připojeno adjektivum Slezský (Śląski) ve snaze odlišit několik sídel s podobným označením.
Po příjezdu do vesnice zahájíme prohlídku zámeckého komplexu, ve kterém se narodil sv. Jacek z rodu Odrowążů, patron obce. Před vjezdovou bránou se po pravé straně nachází pomník věnovaný obětem 1. a 2. světové války se jmény obyvatel Kamene a Kamionku. Byl postaven v roce 1989 na místě zrušeného pomníku připomínajícího obyvatele Kamene zemřelé během 1. světové války.
Na zámeckém nádvoří stěží odoláme kráse zámku, jehož současná restaurovaná budova pochází ze 17. a 18. století z doby vlády rodu Larischů a Strachwitzů. Počátky zámku sahají až do 12. století, kdy jej vlastnil rod Odrowążů. Tady se narodil a strávil své dětství sv. Jacek (1183-1257) a blahoslavení Česlav (1175-1240) a Bronislava (1200-1259). Od roku 1361 hrad často měnil své majitele. Nejdříve byl v držení rytíře Tomáše z Kamene, potom šlechtického rodu Mikuláše Strzały (od roku 1591), majitele Strzelec Opolských a jeho dědiců Jana Besse, Mikuláše a Petra Rokowských, Václava Kaldenborna. V roce 1660 jej nabyl šlechtický rod Larischů, pocházející pravděpodobně z Irska. Hrad přestavěli na zámek a přistavěli k němu zámeckou kapli sv. Jacka s vnějším dvouramenným schodištěm. Tehdy Kámen prožíval zlaté časy. Posledními majiteli Kamene byli Strachwitzové, příbuzní Larischů. Od roku 1808 až do konce druhé světové války vládli na Kameni ku prospěchu celého okolí hrabě Hiacyntus Strachwitz a jeho potomci.
V roce 1944 byl v zámku zřízen špitál, v roce 1945 památku postihlo drancování. Kaple vyhořela. V zámku zachráněném od úplného zničení úřady zřídily dětský domov. V padesátých letech minulého století bylo rozšířeno nedaleké, původně německé letiště. Dětský domov se přestěhoval a zámek začala využívat sovětská armáda. Následovala další devastace zámku, kterou dovršil požár v květnu 1970. Požár byl pravděpodobně založen úmyslně, neboť sovětská armáda polské hasičské oddíly k ohni nepustila. Oheň zničil vše, zdálo se, že se zámkem je konec, ale příběh skončil jinak. Z popudu arcibiskupa Alfonse Nossola jeho úřad v Opoli koupil zničený objekt i s parkem. Díky Nadaci polsko-německé spolupráce a řadě sponzorů zámek prošel během čtyř let komplexní obnovou. Bylo v něm zřízeno informační a vzdělávací centrum teologické katedry Opolské univerzity, exerciční středisko pro věřící a kněze, konferenční a školicí centrum s hotelovým a stravovacím zázemím. Pro ubytovací a turistické účely prošlo úpravou i zadní křídlo zámku a hospodářské stavby. V dřívější kráse se opět zaskvěl rozsáhlý park s rybníkem a s řadou věkovitých stromů. Užitek začal přinášet i nedaleký rybník. Od této doby Slezský Kámen znovu vzkvétá a do kaple sv. Jacka jako kdysi putují poutníci z celého okolí (zejména o posvícení, které se každoročně koná 17. srpna).
Stojí proto za to navštívit interiéry zámku a zastavit se na chvíli v kapli sv. Jacka, ke které vede dvouramenné schodiště. Její současný vzhled zapadá do celkového stylu zámeckého areálu. Výzdobu kaple tvoří rokokový oltář se sochou sv. Jacka dovezenou ze Siestrzychowic u Nysy. Svatý Jacek drží v jedné ruce monstrancí a v druhé sošku Panny Marie. Podle legendy musel sv. Jacek prchat z Kyjeva před Tatary. Vzal s sebou monstranci, aby nebyla zneuctěna. Vtom uslyšel tajemný hlas: „Jacku, syna vezmeš a matku tu necháš?“ Vzal tedy rychle také kamennou sochu Panny Marie, která však najednou nic nevážila. Po stranách kaple se nacházejí vyřezávané sochy blahoslaveného Česlava (patrona Wroclavi) a Bronislavy (z řádu norbertýnek z Krakova). Všechny tři postavy pocházejí z váženého středověkého rodu Odrowążů.
v roce 2001 diecézní kurie dokoupila také hospodářské budovy (vozovna, stáj, stodola) a upravila je na Turistické a rehabilitační středisko Sebastianeum Silesiacum, které zahájilo provoz v roce 2005. Specializací tohoto moderního polyfunkčního zařízení s rehabilitačními bazény je hydroterapie podle postupů Sebastiana Kneippa, což představuje vodoléčebné procedury spojené s celou řadou různých fyzioterapeutických úkonů. V blízké budoucnosti zde vznikne také arboretum (botanická zahrada). Chloubou zařízení jsou konferenční sál a nová kaple sv. Sebastiana pro lázeňské hosty a turisty s kapacitou 100 osob. Toto balneologické středisko chce totiž léčit nejen tělo, ale i duši.
Se zámeckým komplexem sousedí už zmiňované letiště, které se může stát „oknem do světa“. Optimisticky totiž vyznívá fakt, že investor plánuje otevření letiště nejdříve pro malá letadla a větroně a poté i pro pravidelné domácí i mezinárodní letecké spoje. U letiště s výskytem řady xerotermních druhů rostlin se snaží Polský svaz ochránců přírody Salamandra a Opolské sdružení pro ochranu Stobrawské chráněné oblasti BIOS obnovit populaci syslů, kteří zde vyhynuli po 2. světové válce.
Vyjdeme-li mimo zámeckou zeď, narazíme na pomník připomínající vyznamenání vesnice v Evropské soutěži obnovy venkova v roce 2000. Informuje o tom také nápis s logem soutěže na stěně jedné z budov po pravé straně. Projdeme-li kolem obnoveného rybníka, dříve požární nádrži, dorazíme k soše sv. Jana Nepomuckého s erbem Larischů na podstavci pomníku, postavené v roce 1784 Baltazarem Larischem. Socha sousedí s památkově chráněným farním kostelem sv. Jacka a blahoslaveného Česlava a Bronislavy z první poloviny 17. století. První zmínky o něm pocházejí z roku 1335. Původní dřevěný kostel pravděpodobně shořel během třicetileté války. Tehdy majitel Kamene Mikuláš Rokowsky nechal vybudovat kostel zděný. Podle věrohodných pramenů byli prvními patrony kostela sv. Urban a sv. Hedvika, zvěčnění na vitrážích nynějšího kostela. Kostel prošel v letech 1908-1909 zásadní přestavbou. Ze starého kostela se dochoval pouze presbytář. Zvláštní pozornost si zaslouží barokní sochy sv. Barbory z poloviny 18. století a rokoková socha sv. Jana Nepomuckého. Prohlédněme si také mramorové epitafy Ludvíka Hiacinta Larische a jeho manželky Žofie umístěné na stěně u levého bočního oltáře. Na každém z nich vidíme rodové erby a portréty provedené na plechu. Ostatní epitafy jsou věnovány členům rodu Strachwitz, posledních majitelů Kamene, pohřbeným v kostelní kryptě pod presbytářem. Kostel obepíná stará zeď z vápence s výklenky jednotlivých zastavení křížové cesty. Naší pozornosti by neměl ujít ani kamenný kříž u kostela v blízkosti hlavní vstupní brány. V roce 1889 ho postavili obyvatelé Kamene u příležitosti zlatého jubilea kněžské služby mimořádně uznávaného faráře Josefa Scholtysska, autora německy psané Kroniky Slezského Kamene. Ke kříži byla připevněna pamětní dvoujazyčná děkovná deska, kterou po roce 1945 místní občané uschovali ji v obavách před zničením, protože byla psána německy. Dnes ji můžeme vidět v kostel po levé straně; vezdil ji tam farář Rufin Grzesiek na památku moudrého pátera Josefa.
Nalevo od kostela stojí stará fara z roku 1912. Naproti se nachází stáj z roku 1854 opravená a adaptovaná na klubovny, posilovnu a sál. Čtvercové nádvoří uzavírá stodola z roku 1806. V letní sezóně může každý zdarma využívat sportovní a rekreační areál (tenisový kurt, fotbalové hřiště, hřiště na odbíjenou, běžecká dráha, dětské hříště, pódium), který byl vybudován v letech 1997-1998 na pozemku farního sadu se začleněním koupaliště místní školy.
Ve středu obce na náměstí se nachází velký bludný balvan, ověnčený legendou, že jej k vesnici přikoulel samotný ďábel. Ve skutečnosti se jedná o dílo přírodních sil působících před 400 tisíci léty, kdy mohutný ledovec ze Skandinávie přivalil tento krásný kámen s sebou. Na náves byl přivezen v roce 1980. Díky jeho mimořádným rozměrům byl prohlášen za zákonem chráněný objekt. Naproti balvanu vidíme informační tabule připomínající ocenění Slezského Kamene v rámci soutěže o Nejkrásnější vesnici opolského regionu v roce 2004.
Při výjezdu z vesnice ve směru Izbicka míjíme na rozcestí cest sv. Jacka a blahoslaveného Česlava památkově chráněnou kapli z doby švédského dobývání. Nejpravděpodobněji ji postavila rodina Koniecznych na památku zavražděného vojáka. Z hlavní cesty sjíždíme na ulici Wapiennou. Na jejím začátku míjíme téměř stoletý kříž. Původně byl dřevěný. Odbývaly se u něj modlitby ke svatému Markovi o hojnou úrodu. V roce 1971 absolvoval kříž restauraci. V současné době je zděný a čteme na něm prosbu: Ježíši milosrdný, zachraň mou duši. Pokračujeme-li dále polní cestou, dojdeme až k činnému kamenolomu. Těží se zde vápenec žlutošedé nebo krémové barvy.
Pokračujeme podél kamenolomu starou silnicí do Tarnowa Opolského. Z dálky je vidět starý hřbitov – místo posledního odpočinku obyvatel Kamene, kteří zemřeli během epidemie cholery v roce 1874. Z obav o zdraví obyvatel byl zřízen až daleko za obcí.
Vracíme se starou tarnowskou cestou na Klášterní ulici, přijíždíme na křižovatku, zahneme vpravo na Polní ulici a poté vlevo na ulici Ligonia. Asi po 200 metrech zahneme vpravo. Tam začíná polní cesta, která nás dovede ke starým nefunkčním vápenkám, stojícím u cesty do Gogolina a Opole. Cestou míjíme kapli zasvěcenou Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, postavenou místními sedláky z vděčnosti za hojnou úrodu. Nyní dorazíme ke staré nefunkční peci nazývané Cygar (doutník). Podobně jako jiné pece i tato sloužila v 18. a 19. století k vypalování vápna pro průmyslové účely.
V těchto místech stojíme blízko přírodní rezervace Kamień Śląski, tvořené smíšeným lesním porostem na ploše 13,7 hektarů, zřízené po 2. světové válce mezi Kamenem a Górażdże pro vědecké účely. Vyskytují se zde chráněný jeřáb břek a dva rozsochaté duby letní. Zákonem přísně chráněné jsou také některé druhy bylin, jako například konvalinka vonná, okrotice bílá, mařinka vonná, břečťan nebo hlístník hnízdák.

   «•»  Město Gogolin
Ze Slezského Kamene vyrazíme na prohlídku poměrně mladého města Gogolin. Můžeme zde dojet z Krapkowic nebo Strzelec Opolských, z Obrowce nebo vlakem po trati Opole – Gogolin – Kędzierzyn. Historicky se však jedná o velmi starou osadu. Provedené archeologické průzkumy potvrzují, že počátky osídlení tohoto území sahají až do neolitické doby (4000 – 1800 let před našim letopočtem) a později měly spojitost s lužickou kulturou a římskou civilizací. Psané dějiny Gogolinu začínají v roce 1223, kdy tuto obec poprvé zmínila listina vratislavského biskupa Vavřince jako Gogolino. Existuje několik hypotéz o původu názvu této osady. Snad se odvozuje ze jména Gogola, známého již v roce 1136 a pocházejícího ze staropolského hovorového slova gogol označujícího druh divoké kachny (v češtině hohol). Podle místní tradice je název obce spojován s hlohem (v polštině głóg), jenž zde hojně roste.
Po staletí Gogolin vypadal jako malá zemědělská osada. Proto se jeho patronem stal sv. Urban. Ke konci 13. století patřil Gogolin knížecímu výslužnému klášteru cisterciáků v Jemielnici. V roce 1634 nabyl Gogolin a Strzebniów hraběcí rod Gaszynů, který je připojil k dříve zakoupeným żyrowským majetkům. Noví majitelé je projevili jako dobří hospodáři – stavěli mlýny, zakládali hospodářství, například čtvrť Wygoda a statek Leopoldowiec u cesty do Obrowce. Gaszynové obě vesnice drželi do roku 1852. Potom postupně přešly do rukou hraběcích rodů Nostitzů, Hatzfeld-Schönsteinů a na počátku 20. století rodu Francken-Sierstorpff, majitelů zámku v Żyrowé.
Na počátku 19. století započal ekonomický rozmach Gogolinu. Měly na to vliv dvě významné události spojené s průmyslovou revolucí v Evropě – těžba nerostných surovin (vápence) a výstavba železničních tratí Wrocław – Kędzierzyn – Królewska Huta (dnes Chorzów) v roce 1845 a Gogolin – Prudnik v roce 1896 (na konci minulého století se trať stala nerentabilní a úřady ji zrušily). Z tohoto důvodu střed města představuje plocha naproti železniční stanici s dobovou nádražní budovou z červených cihel. Obec se stala významným dopravním uzlem.
Svědčí o tom bývalé lokomotivní depo na ulici Strzelecké, v současné době upravené na trhové haly.
V té době probíhal rychlý rozvoj těžby a zpracování vápence. Vznikly první kruhové pece na pálení vápence (vápenky nazývané wopienniki); v roce 1845 jich bylo 46, v roce 1864 zbylo pouze 29 pecí. Zbytky pecí můžeme vidět po pravé straně Strzelecké ulice. Pozůstatky tohoto typu je možné spatřit i v ulicích Krótka, Ligonia, Powstańców Śląskich, Podleśna. Při vjezdu z Gogolinu do Górażdży na ulici Ligonia vidíme trosky větrného mlýna holandského typu z poloviny 19. století. V roce 1899 vybudoval řád boromejek místní nemocnice, která ukončila svou činnost v devadesátých letech minulého století.
V souvislosti s ekonomickým rozvojem Gogolinu značně vzrostl počet jeho obyvatel a vyvstala potřeba výstavby nového kostela. v letech 1899-1901 vyrostl na Strzelecké ulici katolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Tento více než sto let starý objekt byl postaven z iniciativy faráře Schöbela z Otmętu a gogolinského lékaře dr. Brunona Hampla v novogotickém stylu (Gogolin dříve patřil k farnosti v Otmętu). Teprve v roce 1925 zhotovili řemeslníci z Nysy oltář – polyptych v novogotickém stylu. Kostelní zvony dvakrát zabavili vojáci pro válečné účely. Jejich zvuk se opět rozlehl po kraji v roce 1958, kdy farář Stanislav Schulz koupil nové zvony. Zajímavá je také fara vestfálského stylu z roku 1907 stojící vedle kostela.
Jelikož vápenky vybudovali většinou Němci evangelického vyznání, byl v letech 1908-1909 na Strzelecké ulici postaven také evangelický kostel z vápence. Dnes představuje architektonickou perlu Gogolinu. Na rozdíl od katolického chrámu se jeho světlý interiér vyznačuje jednoduchostí a neokázalostí. V blízkosti byla také postavena evangelická škola, která se ovšem nedochovala. Dnes je v ní mateřská škola.
Na přelomu 19. a 20. století bydleli v Gogolinu také Židé. Dokladem toho je kirkut, neboli židovský hřbitov na ulici Wyzwolenia, symbol prolínání kultur, založený koncem 19. století vedle křesťanského hřbitova. Cestou na hřbitov musíme za evangelickým kostelem zahnout doprava. Na hřbitově je asi 100 náhrobků a 50 macev, tj. náhrobků s nápisy v hebrejštině a němčině. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1852 a poslední pohřeb se zde konal v roce 1932. Pokračujeme-li dále ulicí Wyzwolenia, dojedeme ke školní budově, ve které se nachází pamětní síň s množstvím exponátů, zařízená podle slezské tradice. Stojí za to prohlédnout si i ulici Kamiennou a dojet ke kapli se zvonicí z konce 19. století, která plnila významnou roli v době, kdy obec Karłubiec neměla vlastní kostel.
Není pochyb o tom, že negativní vliv na průmysl zpracování vápence v Gogolinu a okolí měla 1. světová válka (1914-1918). Došlo k několikaleté stagnaci. Ve značné míře k tomu přispěly také politické nepokoje, které vyvrcholily třetím slezským povstáním. Pohroma 2. světové války se nevyhnula ani Gogolinu. Během válečných operací a v lednu roku 1945, kdy do Gogolinu vstoupila sovětská vojska, si válka vyžádala spoustu obětí. O těchto dramatických událostech informuje dřevěný kříž a kamenná pamětní deska umístěná na domu v ulici Strzelecké na památku občanů, mezi něž patří i kněží Józef Bieniosska a Eryk Schewior, tragicky zahynulých 29. ledna 1945.
Do roku 1955 byla obec součástí strzeleckého okresu a potom okresu krapkowického. V roce 1958, po spojení Strzebniowa a Karłubca, se Gogolin stal sídlištěm a v roce 1967 získal městská práva. Tento fakt připomíná ojedinělý pomník Karolínky a Karlíka s postavami, o nichž se zpívá v populární slezské lidové písni. Autorem pomníku je opolský umělec Tadeusz Wencel. Monument má symbolický význam, proto se dostal i do erbu tohoto necelých 40 let starého města.
V letech 1985-1987 z iniciativy faráře Františka Duszy z Otmętu postavili věřící ve čtvrti Karłubiec kostel sv. Anny a sv. Joachima.
Po změně politického režimu se Gogolin stal sídlem vedení organizace německé menšiny – Kulturně-společenského spolku Němců v opolském Slezsku.
Před hasičskou zbrojnicí si povšimněme zrestaurovaného požárního vozu z minulého století, který věnovali hasiči ze Zakrzowa.
V blízkosti Gogolinu leží ještě jedno nádherné místo, které zasluhuje návštěvu. Na mokřadech mezi Gogolinem a Otmętem za vesnicí Wygoda stojí v poli u lesa kaple Panny Marie s tryskajícím zázračným pramenem. Z Gogolinu je možné k ní dojet ulicí Bagiennou. Tento dvousetletý historický objekt dobře vidíme napravo od silnice Kędzierzyn – Krapkowice v blízkosti sjezdů do Krapkowic-Otmętu a na dálnici A-4. Tu kapličku proslavenou zázraky postavili Gaschinovi v roce 1801, když v letech 1634-1852 Gogolin patřil tomuto hraběcímu rodu ze żyrowé. Na počátku 19. století založili Gaschinovi osadu Wygoda a statek Leopoldowiec, které existují dodnes. Podle tradice slepá dcera Gaschinových zde opět začala vidět, ačkoli jí lékaři nedávali žádné šance na vyléčení. Existují dvě verze této místní legendy. Podle jedné se jednoho dne u statku objevila jistá stařenka, která řekla matce dítěte, že se musí v noci vydat na mokřady hledat zázračnou studánku. Když ji najde, má vodou ze zázračného pramene omýt dítěti oči. Po několika týdnech hledání hraběnka pramen objevila a udělala, jak jí stařenka poradila. Stal se zázrak – její dcera získala zrak. Podle druhé verze se jedné noci hraběnce zdálo o zamokřené louce s pramenem, ze kterého nabrala vodu a omyla oči své nemocné dcery. Když se druhý den probudila, vydala se s povozem a s malou hraběnkou k prameni. Omyla jí oči a malá prozřela.
Léčivé účinky vody z pramene prověřil také farář dr. Karol Nawa z Zakrzowa. Přišel na svět v první polovině minulého století jako jedno ze čtrnácti dětí zchudlé rodiny Nawů. Karlík byl chytrý a hezký chlapec, ale bohužel slepý. Jednoho dne se s ním vydala jeho babička modlit ke kapli Panny Marie a prosit o zrak. Stará paní se nahlas modlila, brala vodu do rukou a omývala oči vnoučka. Najednou jí Karlík řekl, aby ho pustila a nedržela za ruce, že už všechno vidí. Z vděčností za znovuzískaný zrak vstoupil chlapec do semináře a v roce 1940 se stal knězem. Dodnes věrně slouží Bohu a lidem.
Pro turisty, kteří přicházejí k zamčené kapli, byla vyhloubena studna, aby si každý mohl nabrat zázračné vody. Kolem kaple lze na podmáčených loukách najít vzácné druhy bylin, jako jsou prstnatec májový, ostřice Davallova nebo hlízovec Loeselův.

   «•»  Obrowiec
Z Gogolina se vydejme do Obrowce. Cestou můžeme nahlédnout do kaple se soškou Panny Marie postavené v roce 1933 na památku padlých v 1. světové válce.
Odtud je to již blízko do staré vesnice Obrowiec, ležící u rušné silnice na trase Krapkowice – Kędzierzyn a také na staré obchodní stezce z Opole do Koźle. Na základě mnoha archeologických průzkumů, které zde byly provedeny před 2. světovou válkou a po ní, lze říci, že zdejší stopy osídlení sahají do neolitu (4000 – 1800 let před našim letopočtem). První zmínka o vesnici, podle Josefa Szulce, pochází z roku 1352. V papežské listině, vydané v Avinionu, papež Klement VI. souhlasí s materiálním zajištěním ve vratislavské diecézi pro Mikuláše z Obrowce (Nicolao de Oberbicz). Původ názvu je odvozován od doupěte lapků na Tempelberku, kteří napadali kupce a loupili jejich zboží. Proto bylo místo nazváno Obrabovec a z něho pak byl odvozen jeho současný název. Později bylo zaznamenáno jako Obrowitz (1454), Obrowcze (1491), Obrowem (1506), Oberwitz (1936). Někteří odvozují název od osobního slova obr, souvisejícího se staropolským obrzyn.
od 15. století byli po dlouhou dobu majiteli vesnice šlechtici Strzalovi. Později ji vlastnili Pűcklerovi, hraběnka Gesler a mnoho jiných. Posledním majitelem hradu, vypáleného v roce 1945 byl major Justin Korn a jeho manželka Vera, za svobodna Raczeková.
Zajímavým místem je také zmiňovaný Tempelberg (založený pravděpodobně templáři, stejně jako hrady v Otmetu, Rogovu Opolském a Krapkowicích), staré hradisko nad Odrou, obehnané příkopem. Stála zde pravděpodobně strážnice chránící brod, kde kupci přecházeli Odru po staré obchodní cestě vedoucí z Strzelec Opolských do Głogówku. Kousek odsud je podmáčené a bahnité místo nazývané Ciecieszonka. Podle odborníků by se zde měl nacházet hromadný hrob asi 3000 švédských vojáků, zabitých císařskými vojsky během třicetileté války (1618-1648). Někteří tvrdí, že se nejedná o Švédy, ale o část protestantských oddílů velitele Mansfelda, které zde v té době pobývaly.
Pozoruhodným architektonickým objektem v Obrowci je novogotický kostel sv. Jana Křtitele postavený na poli rodiny Kaszurů v letech 1869-1884. Předtím místní věřící docházeli do farního kostela v Jasioné. Ve zdejší farnosti se můžeme setkat také se dvěma zděnými kaplemi, čtyřmi kříži u cest, s obrazy pověšenými na sloupech u cest nebo na stromech připomínajících tragické události, ke kterým v těchto místech došlo v minulosti.
Zajímavým místem, odrážejícím komplikované osudy zdejších obyvatel, je hřbitov z roku 1903, umístěný za obcí mimo zátopové území. Jsou zde náhrobky zemřelých před a po 2. světové válce, mezi nimi jeden s litinovou cedulí s nápisem Russ (ische) Soldat Michael Dudkin 1889-1918, hrob tří místních povstalců, zahynulých v době 3. slezského povstání, velký náhrobek s nápisem Zahynulí během 2. světové války se jmény pěti mužů, které v roce 1945 zabili sovětští vojáci. Na hřbitově byly pochovány také tělesné ostatky advokáta Adama Kudrische, německého občana zemřelého v roce 1942 v koncentračním táboře Dachau. Nachází se zde také hrob Josefa Dudka (22 let), vojáka protiletadlové jednotky, zabitého v roce 1944 během amerického náletu na Saarbrűcken.

   «•»  Odrowąż
Z Obrowce se vydáme přes Krapkowice – Otmęt, podél sídliště Sady, dále přes les do malé vesničky Odrowąż. Jej název byl poprvé zmíněn v roce 1292 jako Odrvesz a v roce 1845 roku jako Oderwanz.
Vyjedeme z lesa a vydáme se Wiejskou ulicí do středu obce. Kolem cesty míjíme soukromý kamenný kříž k poctě obětí 1. světové války a kapli s čtvercovými výklenky s obrázky svatých postavenou v polovině 19. století. Nyní se blížíme do středu vesnice. Tady se nachází dvoupodlažní kaple sv. Urbana (patrona obce Odrowąż) z roku 1841, postavená na místě staré kaple z roku 1776 v době, kdy hrabě Karel Ludvík Larisch zde přivedl německé osadníky a založil kolonii nazvanou Oderwanz neboli Odrowąż . Lokálním obyčejem je pořádání prosebných procesí ke sv. Urbanovi. Až do roku 1981 patřila tato malá ves k farnosti v Otmętu, nyní k Malni. Naproti kapli se nachází pomník věnovaný občanům zahynulých během obou světových válek. Do roku 1945 byla v Odrowąži říční loděnice, kterou vlastnila rodina Gaborových. Tehdy byl život mnoha obyvatel spojen s Odrou. Téměř v každé rodině žili tzv. Loďaři (łodziorze),majitelé člunů převážejích uhlí, cement nebo obilí do Wroclawi, Berlína nebo až do Hamburku. Byli zde také tzv. mataczkorze (matačkáři), kteří dopravovali zboží do Štětína na dřevěných vorech.

   «•»  Malnia
Při výjezdu z Odrowąže zahneme vpravo, projedeme přes dálniční nadjezd a poté po silnici číslo 409 do Opole. A už nás vítá vesnice Malnia. Původní název Malna se poprvé objevil kolem roku 1300. Archeologické průzkumy poukazují na to, že osídlení zde existovalo již v době římské. V bule papeže Bonifáce VIII. (1302) byl název vesnice platící desátky pro klášter cisterciáků v Jemielnici uveden jako Malne. Současná podoba názvu obce Malnia se objevila již v roce 1679 a má souvislost s rostlinstvem. Je odvozena od malinových keřů, které v minulosti v této krajině hustě rostly.
Na malém návrší spatřujeme kostel Povýšení Svatého kříže. Jedná se o dva objekty stojící jeden na druhém. Dolní kostel byl vybudován v letech 1976-1978 z iniciativy faráře Františka Duszy z Otmętu. Z vrcholu návrší byla odstraněna vápencová skála a ve vzniklé prohlubni byl postaven kostel. Horní kostel představuje dřevěný evangelický kostelík sv. Františka postavený v Kostowě u Kluczborku v letech 1801-1804. Po roce 1965 zůstal opuštěn, v roce 1977 proto bylo rozhodnuto o jeho rozebrání a přenesení do Malně, kde se dočkal rekonstrukce. Kostelní nádvoří také zdobí jeskyně Panny Marie Fatimské a zděná zvonice se třemi zvony. Hned vedle kostela stojí dvě kaple - Všech Svatých a blahoslaveného Josefa Cibuly (1902-1941), rodáka z Malni, který zahynul v koncentračním táboře  Mauthausen a který byl v roce 1999 blahořečen papežem Janem Pavlem II.

Ulicí Odrzańskou míjíme miniaturu kostela v Malni a za nim pomník věnovaný obyvatelům Malni zahynulým během obou světových válek. Dorazíme ke kapli Nanebevzetí Panny Marie (1902). Ve věži kaple byl umístěn menší zvon, který na tomto místě kdysi visel na dřevěném sloupě a oznamoval úmrtí občanů nebo modlitbu Anděl Páně. Kousek odtud se nachází rodný dům blahoslaveného Josefa Cibuly. Z Odrzanské ulice zahneme vlevo. Na křižovatce Opolské a Kamenné ulice stojí děkovný kříž se soškou Panny Marie z roku 1902. V lese vedle cesty vedoucí do Górażdże můžeme u obydlí manželů Kubiczků vidět kapli Panny Marie Sněžné.

   «•»  Chorula
Cestou z vesnice Otmęt do Opole dojedeme do vesnice Chorula, která patří ke Gogolinu teprve od roku 1973. Můžeme zde dojet také po silnici ze směru Górażdże. Bohatá archeologická naleziště (zbytky osady a hřbitova lužické kultury) dokládají, že přibližnou dobu vzniku osady lze datovat do desátého století. Ves s tímto názvem byla oficiálně zaznamenána v soupisu majetku vratislavských biskupů v roce 1300 jako plátce desátků. Některé zdroje uvádějí první zápis z roku 1306 jako Chorulla villa odvozením od staropolského ženského jména Chorula/Choruła.
Ve středu obce se do roku 1945 nacházel hrad s krajinářským parkem, statkem, malým větrným mlýnem a vápenkou. V současné době se po něm nedochovaly žádné stopy, pouze část zdi kolem statku a hospodářská stavení statku s parkem z konce 19. století. Ve středu vesnice je zvonice Svaté Trojice. Vedle ní se nachází menší hřbitov z 18. a 19. století. Mezi četnými náhrobky se vyjímá hrob Konstanta Joska, slezského povstalce z roku 1921. Svou duši můžete občerstvit v nově postaveném kostele sv. Trojice (1983-1985), jehož základní kámen posvětil 26. června 1983 současný papež Benedikt XVI., tehdy jako kardinál Josef Ratzinger, prefekt Kongregace pro víru v Římě. Informuje o tom cedulka umístěná na zdi kostela v květnu 2005.

   «•»  Górażdże
Z Chorule je již blízko do Górażdże. Můžeme zde dojet také po okresní silnici ze směru od Gogolina nebo vlakem jezdícím na trase Opole – Kędzierzyn. Poprvé se název vesnice objevil v roce 1297 napsaný v podobě Gorazde, v roce 1531 Gorazdi. Původ názvu obce odvozujeme od staropolského jména Gorazd.
Zajímavostí je zde kaple se zvonicí z počátku 20. století. Dříve nahrazovala kostel. Tady se shromažďovali věřící k májovým a růžencovým pobožnostem. Dnes tak činí v novém kostele blahoslaveného Česlava postaveném v letech 1984-1989.
Prohlédnout si můžeme také baterii vápenek, tj. dvě šachtové pece na pálení vápna z roku 1823. Perlou vesnice je polyfunkční multimediálně dokonale vybavené konferenční centrum firmy Górażdże Cement S. A., která náleží světovému koncernu Heidelberg Cement. Kamenná socha dinosaura symbolizuje nejen prehistorického ještěra z archeologických nalezišť v Krasiejowu (obec Ozimek), ale také bohatá naleziště přírodních zdrojů opolského regionu.